2. března 2018 jsme se poprvé ocitli na pomyslném konci příběhu Williama Blacka, jenž se svými dvěma prvními dobrodružstvími provětral kariéru anglického srdcaře Blaze Bayleyho vskutku grandiózním způsobem. „Infinite Entanglement“ (jež dalo název rovněž celé trilogii) i „Endure And Survive“ byla alba jako hromový kovový zvon, vyzvánějící do všech světových stran ódu na pravý heavy metal, plná skvělých melodií, riffů a zajímavého sci –fi konceptu k tomu. V tomto světle se tudíž vyhlížení „The Redemption Of William Black“ alias oné zmiňované „uzávěrky“ neslo ve znamení očekávání dalších velkých věcí, a to tím spíš, že všechna tři alba vznikla původně najednou v jednom jediném skladatelském a nahrávacím procesu.
Žel, do třetice však náš starý dobrý známý a stále skvělý zpěvák v jednom Blaze Bayley onen pomyslný hřebík netrefil na hlavičku tak přesně a razantně, jako ve dvou vzpomínaných předcházejících případech. Však se také není co divit – kdyby z více než třech desítek nově zaznamenaných skladeb vykoval tři perfektní heavymetalová alba tři desítky let po největším boomu jmenovaného stylu, byl by nejspíš žhavým kandidátem na Nobelovu cenu. A tak si slabou chvilku, která prostě musela přijít (byť jistojistě nevědomky), schoval na konec celé trilogie.
Po opakovaných posleších je to zkrátka jasné: tam, kde se v případě obou předchůdců dalo už dávno přísahat na téměř kompletní obsah hracích položek, tápe věrný posluchač v mlhách dalekého vesmíru, v němž se naplňuje příběh kosmonauta s temnou minulostí a nejasnou budoucností Williama Blacka, a neví. Až příliš důvěrně známé tóny, až příliš důvěrně známá razance, ale co to vlastně poslouchám? „Are You Here“?, „The First True Sign“?, „18 Days“, „Life Goes On“, „Dark Side Of Black“ či „Eagle Spirit“? Jsou to ty očekávané nové kovové šlehy? A která z nich je nejpovedenější? Skoro bych řekl, že žádná. Jistě, právě vyjmenované písně jednoznačně patří mezi to nejlepší, co album nabízí, ale žádná zásadní sláva to tedy není. Jakoby Blaze úplně přestal sledovat úroveň a originalitu zpracovaných nápadů a melodií, jichž si dříve nesmírně hleděl, a tak nějak těm kovovým věcem nechal volný průběh, který, bohužel, vyústil do skladeb, které jsou sice formálně v pořádku, ale se svým drajvem a tahem na bránu jen těžko obstojí ve srovnání s předcházející konkurencí.
Jiskra, která to celé před dvěma roky zažehla, tedy na posledním tehdy plánovaném albu zlehka vyhasla a zbyl po ní „jen“ pocit velmi dobře odvedené práce, který si navzdory ne příliš povedené, ale v rámci stylu stále ještě velmi solidní „trojky“, z celého vyprávění o Williamu Blackovi odnesete. Jeho prostřednictvím se Blaze znovu zapsal zlatým písmem do heavymetalových dějin, a tak mu nejspíš tuhle slabší chvilku můžeme (i když co můžeme, měli bychom!) odpustit. Heavy metal by totiž bez kompletu „Infinite Entanglement“ nikdy nebyl úplný a to je to, proč si ho budeme pamatovat už navždy.